Na jihovýchodě na své návštěvníky čeká Národní park Kalkalpen. Založen byl v roce 1977 spolkovou republikou Horní Rakousko. Rozprostírá se na ploše 20 000 hektarů a chrání největší lesní plochu v Rakousku.Pohybovat se zde mohou turisté jak po vyznačených stezkách, nebo libovolně, což se však díky složitým a místy i náročným terénům nedoporučuje. Park tedy není rozdělen na zóny, jak jsme kupříkladu zvyklý za našeho NP České Švýcarsko. Na správě národního parku či v jeho informačních střediscích si je možné najmout si průvodce, jak na celý den, tak na určité hodiny či stezku.

Ten náš se jmenuje Walter. Je to šlachovitý horal s dlouhou holí, opatřenou železným bodcem. Jeho první starostí je, co máme na nohou. Bez pořádných bot to zde nejde. Na nějaké tenisky nebo sandály raději hned zapomeňte. Čeká nás pěkný kus cesty. Tři hodinky nahoru smíšeným lesem s buky, jedlemi i smrky, zpestřené kličkováním mezi balvany a přeskakováním horských říček i potoků. Pak odpočinek v jednom z údolí na samotě se salaší a vydatným obědem a pak cesta zpět.

„Park je ohraničen hřebeny a masivy pohoří Reichraminger Hintergebirge a Sengsengebirge…“ píchá náš průvodce holí jako ukazovátkem vysoko vzhůru před nás.

Na jihu se pak přimykají štíty masivu Haller Mauern. Walter jde rovnoměrným krokem, nespěchá. Ví, že je třeba si rozložit síly. Všude kolem nás je panenská příroda ve své nejromantičtější ale i drsné podobě. Je třeba dávat pozor,kam člověk šlape, aby nezakopl a nezřítil se kamsi dolů. Tu a tam je u stezky jednoduchá vzpomínka s podobenkou na člověka, který se tady zřítil a zahynul.

„Nedávali dostatečný pozor…“ říká průvodce. „Jinak by se jim to nemohlo stát…“

Mlčky šlapeme stále vzhůru. Šetříme s dechem. Po určité době dělá Walter přestávky a, pohodlně opřen o svou dlouhou hůl, vykládá nejrůznější zajímavosti:

„Žije zde více než padesát druhů savců, včetně jelenů a medvědů. Na osmdesát druhů ptactva. A osm set druhů motýlů….“

Po dalších pár krocích vidíme mloka, salamandra, jak tady říkají. Je černý s charakteristickými žlutými skvrnami. Slepýše a užovky, dlouhé jako ruka dospělého člověka už ani nepočítáme.

Hlavní cíle Národního parku Kalkalpen je ochrana přírody a její další rozvoj a regenerace pokud možno bez zásahu člověka.

Park ale není jen prostorem pro ohrožené druhy fauny a flory a pro výzkum. Je rovněž skvělým místem pro rekreaci a pro využití volného času. Na své si zde přijdou kupříkladu milovníci horských kol. Dlouhými údolími vede 500 kilometrů značených cyklostezek. Je zde i 120 kilometrů cest pro jízdu na koních.

Střediskem NP Kalkalpen je Nazionalparkzentrum v obci Molln. Toto centrum v moderní budově nabízí rozsáhlé služby a informace. Další „íčka“ najdeme v Grossramingu, ve Windischgarstenu, v Reichramingu nebo v Unterlausse v objektu Knappenhaus, kde je i expozice o historii místního hornictví.

Plníme plíce čistým horským vzduchem,i přes vlažné pochodové tempo našinec občas zalapá po dechu. Konečně jsme na jednom z vrcholů hřebenu, pěšina vedoucí do údolí k usedlosti staré 600 let kličkuje mezi pastvinami, o které se svorně dělí stáda ovcí a dojnic,jak vystřižených z reklam na čokoládu Milku. Do kroku nám vyzvánějí plechové kravské zvonce. Walter nám ukazuje, jak mu jeho hůl usnadňuje chůzi. V náročném terénu ji bodá šikmo do strany od sebe, a opírá se o ní doslova jako o třetí nohu. Když se chce zastavit v kopci, zabodne ji a podepře si s ní chodidlo, aby neklouzal. Jedná se o univerzální nástroj, pomocníka i zbraň. Místní horalé bez ní tady neudělají ani krok, tak jako jejich dědové a pradědové. Je to vlastně takové dlouhé kopí, které by v případě nouze mohlo zastavit i medvěda.

„Hrot je ručně kovaný, hůl sama je z lískového dřeva, tlustější než palec. Dlouhá by měla být podle délky těla, do výše ramene. Někdy ten správný prut hledám celý rok. Řeže se v lednu, za úplňku. To je pak pevná a pružná a vydrží až pět let.Pak se láme…“

Scházíme do údolí. Stará dřevěnice je účelně zařízená. Není tady elektřina, svítí se petrolejem a svíčkami. Topí se v prastarých kachlových kamnech, v kuchyni je klasická pec. Selka Anneliese nabízí, co dům dá: ovčí sýr, domácí máslo, uzené vepřové a klobásky z vlastního chovu, právě pečený chléb. Po absolvované štrapáci chutná, zvláště pak, když si uvědomujeme, že jíme skutečně zdravou a hodnotnou ekologickou biostravu. Zapíjet můžeme chladným plnotučným mlékem, vodou z bystřiny nebo pravou malinovkou.

„Pokud tady chce někdo zůstat přes noc,“ vysvětluje Walter,“ spí se na půdě na seně za patnáct euro.“

„A koupelna?“ zajímám se.
“Máš ji u nosu…“ rozesměje se a ukazuje mi oknem, ozdobeným kvetoucími muškáty jezírko, napájené potokem.

Hostinu zakončíme skleničkou ostružinové kořalky, která vrací sílu. Budeme ji při zpáteční cesto potřebovat.

 

O Solné komoře, Salzkammergut, je známo, že se jedná o nejvyhlášenější rakouskou jezerní oblastí. Je oblíbeným rekreačním střediskem ctitelů vodních sportů. Najdeme tady vše od jachtaření a windsurfing i potápění až po rybolov a slunění s koupáním. Tento region není samostatnou spolkovou zemí, ale dělí se něj Štýrsko, Salcbursko a Horní Rakousko, na které však připadá největší část.

Nejvelkolepější z početných vodních ploch Solné komory je jezero Hallstättersee. Jeho břehy hustě porostlé stromy padají strmě k hladině a vytvářejí jedinečné pozadí jedné z místních nejmalebnějších vesnic Hallstatt, proslavené svými keltskými nálezy. Sůl, která dala jméno celé oblasti, se tady těží sedm tisíc let! Přinejmenším od osmého století před našim letopočtem, kdy byl Hallstatt jedním v významných center kultury doby železné. Solné komoře vládne majestát vysokohorské oblasti Dachsteinu, kde se hory tyčí do tří tisíc výškových metrů. Hory s horskými plesy s průzračnou vodou jsou vděčnými turistickými cíli a vyhledávanou lezeckou lokalitou. Obtížnost turistických cest je různá, k dispozici je i lanová dráha. Jedinečný je pak systém dachsteinských jeskyní. Jako mimořádný přírodní unikát byl tento region zapsán na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Veřejnosti je zpřístupněna trojice jeskyní. Nejatraktivnější je Obří ledová jeskyně, kterou ročně zhlédne kolem 150 000 turistů. Za doprovodu zkušených průvodců s odbornou přednáškou si návštěvníci prohlédnou podzemní dómy, kde je ledová vrstva místy až 25 metrů silná. Zmrzlá voda zde vytváří nejrůznější útvary a je jen na naší fantazii, co v nich vidíme.

Mamutí jeskyně, které se tak říká podle obrovským prostorům, které se zde nacházejí, je součástí doposud prozkoumaných 70 kilometrů silně rozvětveného jeskynního systému. Jeskyňáři,kteří zde prozkoumávají nové a nové části husté pavučiny chodeb zde tráví i desetidenní expedice. Nám je k dispozici několik tras, od běžné a pohodové, až po dobrodružné, kdy je již návštěvník vybaven speciálním oděvem, čelními svítilnami a musí mít slušnou kondici, neboť se v jeskyních i slaňuje. Ta dobrodružná cesta však stojí za to!

V údolí, nedaleko Obertraunu je nejmladší jeskyně – Koppenbrüller. V ní jako v jediné protékají potoky. Během prohlídky se ve všech třech jeskyních turisté dozví zajímavosti z vývoje a průzkumu podzemí Dachsteinu. Průvodce vykládá v řeči, kterou si návštěvníci jdoucí ve skupině objednají, tedy i v češtině.

V Obří ledové jeskyni se konají koncerty „Eiskklang-Haydn“ a díky nevídanému prostředí, vynikající akustice a světelným efektům, zajištěným odborníky z Umělecké univerzity z Lince se jedná skutečně o nevšední zážitek. Jediným problém je to, že se při koncertu nedá sedět,neboť zde zkrátka není místo, pouze se stojí na schodech stezky mezi ledovcovými bloky.

 

Na počátku devatenáctého století místní lékaři zjistili, že solný roztok má silné léčivé účinky. A tak brzy začal s příjmy z těžby soli soupeřit lázeňský a turistický ruch. Z vesnic Ischl a Ausee se záhy stala vyhlášená lázeňská centra. Matka císaře Františka Josefa, arcivévodkyně Sofie, byla jednou z prvních propagátorek zdejší léčby a stála u toho, když si obě vesnice daly do názvu slůvko Bad.

Dnešní Bad Ischl je bezpochyby nejznámějším lázeňským městečkem Rakouska. Zasloužil se o to především císař František Josef I., který sem po celý život, až do své smrti 1916, každé léto stěhoval svůj dvůr.

Bad Ischl má strategickou polohu v rámci oblasti. Všech pět hlavních jezer a pohoří kolem se nachází do 20 kilometrů a přes město projíždí pravidelné autobusové linky spojující většinu míst v regionu, stejně jako železnice na severojižní trase.

Bad Ischl se brzy stal jedním z nejvýznamnějších lázeňských středisek  vyšší středoevropské společnosti. Mezi jinými zde pobýval často Strauss, Lehár i Brahms. Městečko se svými lázněmi a hotely, s vynikající nabídkou wellness a nejrůznějších terapií je velmi oblíbené i dnes. Takže, unaven z túr po stezkách Kalkalpeinu či lezení po horách a vrcholech Dachsteinu, nabere turista nové síly kupříkladu v EurothermenResort Bad Ischl. Více na: www.oberoesterreich-tourism.at, www.wandern.at nebo www.touristik.at  

 

INFO BOX:

Při horské turistice je bezpodmínečně nutné dobré pojištění. Rakousko je jednou ze zemí EU a nabízí všem občanům členských států zdravotní péči hrazenou podle unijních pravidel. Přesto však uděláte dobře, když se před cestou pojistíte proti krádeži, ztrátě, nemoci a zranění.

Z množství pojišťoven odborníci doporučují celosvětový servis pro členy tzv. Alpského klubu ( Alpenverein Weltweit Service) Tento systém garantuje pojistnou ochranu nejen při úrazech ve volném čase, ale i při záchranných a pátracích akcích! Pojistná ochrana platí i pro převoz zraněného či nemocného z ciziny do místa trvalého pobytu a mimo jiné i pro lékařské úkony při pobytu v nemocnici. Více na: www.alpy.cz