Ujížděli jsme vlakem trempů a obdivovatelů přírody. Na kolejích v Braníku začal náš výlet do „divočiny“ kousek za Prahou. Železný oř „prosupěl“ Modřany, Komořany, Zbraslav a Jarov. Ve Vraném se trať dělí na dvě, jedna pokračuje tak zvanou „Praha - Paříž– Dobříš“ a je stále čipernou už stodesetiletou, železniční babičkou. Naše souprava bez váhání zamířila posázavskopacifickým“směrem do Světlé nad Sázavou. Není divu, vždyť tyhle koleje jsou za léta už pěkně vyježděné. V dobách svého vzniku se jednalo o důležitou dopravní tepnu Posázaví. Největší slávy pamatuje ve dvacátých až třicátých letech. To vyráželo za dobrodružstvím takové množství cestujících, že dvanácti vozové soupravy dřevěných vozů třetí třídy vlaků jedoucích v dopravní špičce jeden za druhým, nestačily. Někteří z trempů odmítali cestovat v přeplněných vozech a přepravovali se na jejich střechách a náraznicích. Dolní úsek z Prahy do Davle sleduje pravý břeh řeky Vltavy a dále je veden proti proudu řeky Sázavy. Za Davlí začíná nejkrásnější úsek do Jílového u Prahy, ten byl zprovozněn 1.května roku 1900. Území, kterým je trať vedena bylo pro stavbu železnice nepříznivé. Bylo nutné vybudovat mnoho nákladných stavebnívch dě. vysoké náspy, hluboké skalní zářezy, opěrné zdi, tunely a nespočet vodních propustí.

Třpytí se peřejemi a kaskádami ve více neř dvousetkilometrovém toku. Spád vody využily v minulosti, mlýny, pily, hamry, papírny, brusírny... Největší význam však měla řeka pro dopravu dřeva. Sázavští plavci plavili vory od Ledče nad Sázavou ještě v první polovině minulého století. Utichla místa, kde vory vázali a sláva tohoto umění už žije jen ve vzpomínkách. Sázava se stala Mekkou trampů, chatařů a výletníků. Zálesáky přivábila ve dvacátých letech a její údolí se pro ně stalo Zlatým kaňonem. K starým trampským srubům a osadám romantických názvů časem přibyly chaty, vily i rekreační zařízení. Řeka má stále svou neodolatelnou přítažlivost i pro vodáky Stala se i rájemr rybářú, kteří znají kam hodit rybí vnadidla na kapra, parmu, bolena, lína, cejna či štiku. Ve své první samostatné režijní práci Řeka čaruje,Václav Krška rozehrál mládí oslavující poemu omývanou střbropěnnou, neskonale zázračnou řekou Sázavou. Líčí návrat staršího muže do rodného sázavského kraje, kde mu vinoucí se řeka nabídne nové mládí, svobodnější a šťastnější život. A kdo by ho  nepřijal?

Výchozím bodem našeho pěšího výletu byl Kamenný přívoz. Od mostu jsme se vydali po levém břehu Sázavy k jezu v Žampachu. Vystoupali do stráně nad řekou a pokračovali dál pod osadou Rakousy přes Raisovou a Klimentovou vyhlídku k Lukám. Bezpočet líbezných míst, zátočin a zákoutí nám nabízelo chvilky odpočinku, snění a vnímání té nedohledné přírodní krásy. Vyšplhali jsme do svahů Medníků a kolem chat se dostali pohádkovým údolím do Pikovic. Z Posázavského Pacifiku vysoko na hraně údolí, jsme se naposledy v uhasínajících slunečních paprscích loučili se stuhou Zlaté řeky. Blýskala se na dně hlubokého westernového kaňonu.

                                                                                             Text a foto Jiří Minařík