Nejprve něco o mamutech a jejich lovcích ale hlavně o vystavených památkách. Jsme někdy v období paleolitu, cca 20-30 000 let před naším letopočtem. Centrem tehdejší komunity je malá oblast na jižní Moravě mezi Dolními Věstonicemi a Pavlovem. Dnes je v těchto  místech hladina nádrží Nové Mlýny, tok řeky Dyje, Pavlovské vrchy   a  vše leží v chráněné krajinné oblasti  Pálava.

 

O té jste už určitě slyšeli mnohokrát ale kdo jste ji viděl na vlastní oči ? Nikdo ! Malá asi 11,5  cm vysoká šedočerná soška uhnětená z hlíny a vypálená v ohni. Soška ženy mateřského typu, se širokou pánví a výrazným poprsím. Nejcennější exponát, jehož převoz ze Zemského moravského muzea do Prahy by byl snad srovnatelný  s převozem korunovačních klenotů z Prahy na Karlštejn.  A ty se jak známo zásadně nikam nevozí. Venuše z Věstonic také ne  a proto taková sláva. Pojďme si ji prohlédnout z blízka.

 

Pokud Vám připadá podoba naší prababičky poněkud abstraktní, pomůže rekonstrukce podoby jak asi vypadala její živá předloha. Prostě takový trochu mánesovský nebo   rubensovský  typ.  Plnější tvary také dokazovaly,  že kmen či rodina nestrádá hladem a prý kypřejší ženy v noci i více zahřejí. Chlapi si na sádlo moc zakládat nemohli, to by nic neulovili. Je zajímavé, že v osadách lovců mamutů se našlo mnoho mamutích klů i kostí ale odborníci se nemohou shodnou, jak se  vlastně takový mamut lovil. Ta čtyři metry vysoká a několik tun těžká hora masa, se  asi těžko zapíchla naostřených klackem, předchůdcem kopí, nebo umlátila kamením. Převládá názor, že ulovená zvířata byla zraněná od divoké zvěře, stará, či nemocná. Anebo uhynulá. S pojídáním mršin si naši předkové příliš hlavu nelámali a jejich žaludeční šťávy měly sílu. A na všech vystavených nalezených lebkách mají všechny zuby a bez jediného kazu.                                        

                                                                                                

Kromě Venuše, kterou oceňují mužští návštěvníci, je k vidění i pravý nefalšovaný mamut, který se líbí pro změnu ženám a hlavně dětem. Je sice z polystyrénu a koudele ale to se na první pohled nepozná. Kolegyně kartografka Monika Čechurová z Plzně si mamuta prohlížela dlouho a s neskrývaným zájmem. Fotka je bohužel tmavá, lovec si asi chtěl ulovit mamuta spíše k večeři než k snídani a tak už bylo šero.

 

 

Právě kvůli tomu jsme sem s Monikou přišli. Další supervzácnost, pocházející dokonce ze stejné doby a stejné lokality. Věstonickou Venuši našel jak známo v roce 1925 profesor Karel Absolon (1877-1960), významný moravský archeolog a paleontolog, badatel v oblasti Moravského krasu. Zajímavá je historka o tom, že Věstonická Venuše byla, spolu s dalšími vzácnými nálezy,  uložena za války na zámku v Mikulově, kde byla sbírka spolu se zámkem  dne 22.4.1945 během válečných operací téměř zničena. Venuše však byla českými vlastenci včas během okupace převezena z Mikulova do Brna  a tajně zazděna ve sklepě Moravského muzea.

 

Zatímco Venuši zná snad každé malé dítě, o další archeologické památce, pocházející ze stejné doby i lokality, se toho mnoho neví. Tedy pokud nejste zrovna kartografové. Je trochu ostudné, že nejstarší kartografická památka na světě, cca 24 000 let stará mapa vyrytá do mamutího klu, byla na výstavu dovezena až v jejím průběhu. Pochválit nelze ani popisky, které jsou až příliš stručné. Mimochodem replika této mapy na klu je i součástí stálé expozice Národního muzea. Též s mizernými popisky.

 

Takže o co se jedná. Při archeologickém výzkumu tábořiště lovců mamutů u řeky Dyje v roce 1962 se nalezlo hodně mamutích klů i kostí a  vše se  uklidilo na jednu hromadu a vystavilo slunci a dešti. Když se na zimu odvážely kosti do depozitáře,  tak se vzniklá tenká vápenitá krusta odloupla  a na jednom klu se ukázala zajímavá rytina. Ta byla odborníky prohlášena za kubistickou manýru pravěkého lovce, který z dlouhé chvíle vyryl na kel soustavu čar.

 

Jasno do věci vnesl až badatel prof. Bohuslav Klíma, který poukázal na fakt, že se může jednat o geografický, byť poměrně abstraktní,  náčrt oblasti místa nálezu. Soudobí kartografové se ztotožňují s názorem, že dvojitá linka kroutící se povrchem klu   je liniová značka pro meandrující tok řeky Dyje, šrafurou jsou vyznačeny svahové poměry Pavlovských vrchů a světě div se – naprosto přesná lokalizace osady lovců mamutů pomocí bodové geometrické značky ve tvaru dvojitého kroužku. A máme zrod jazyka mapy v souladu s jeho dnešním pojetím. Bodové, liniové, plošné značky, kartografická abstrakce a generalizace. Tak se pojďme na ten klenot podívat.

 

Hledám nějakou pěknou pračlověčici, která by mi zapózovala u vitríny ale žádná paní Venuše Věstonická není nablízku. Tak to odnese Monika, sice má postavou do Venuše hodně daleko ale spojení stará mapa – mladá kartografka má také něco do sebe.

 

Vraťme se ještě k mapě. Co mne naprosto udivuje dokonalé a precizní provedení rytiny. Ostrá perfektní kresba navíc na nerovném povrchu. Souběžné linky obrazu silně meandrující řeky Dyje běží vedle sebe v perfektní odlehlosti. Stejně tak další prvky kresby mapy. Ten chlap, který to ryl zřejmě špičkou pazourku, to měl prostě v ruce.  Dívám se na mapu a trochu mi jezdí mráz po zádech. Stáří nálezu mezi 20 a 30 tisíci let. Naše generace, která vyrostla na románech Eduarda Štorcha a malíře Zdeňka Buriana si představu o lovcích mamutů udělat dokáže. Ale přeci jen trošku máme názor, že se jednalo o takové trošku chytřejší neandrtálce. Dnešní antropologové s tímto názorem velmi nesouhlasí a tvrdí, že kdyby se paleolitický lovec mamutů vykoupal, oholil, vzal si kravatu se sakem a koupil si lístek na výstavu, tak jej mezi návštěvníky prostě nerozeznáme. Kdoví, třeba tam i nějaký byl.

 

Výstavu Lovci mamutů velmi doporučuji. Pro zeměměřiče, kartografy, geoinformatiky, geografy a jiné profese skoro povinně. Víte čím se liší originály nejstarší první keramické sošky a  mapy na světě   od našich korunovačních klenotů ? Tím, že jsou vzácněji k vidění. Závěrem už jen drobná poznámka. Na výstavě se už prodalo  1 800 replik sošky Venuše a 9 000 pohlednic s mamutem. A také si můžete koupit obří mamutí zápalky. 

 

Rozloučit se můžeme replikou známé sošky keltského muže a také se nezapomeňte jít podívat o patro výše na nejznámější exponát Národního muzea,   kostru velryby plejtváka. Je dlouhá přes 20 m a váží 4 tuny. Přitom vám visí jenom malý kousek nad hlavou. Pro Národní muzeum ji zakoupili v roce 1888 vlastenci Antonín Frič a Vojtěch Náprstek od norských velrybářů. V budově Národního muzea byla kostra instalována po jeho dostavbě v roce 1892. Pořádkumilovné návštěvnice může zaujmout fakt, že ještě 60 let po instalaci kapal z kostry na podlahu tučný velrybí tuk, technické návštěvníky fakt, že Muzeum byla první budova v Praze s elektrickým osvětlením. Příznivce rautů jistě potěší skutečnost, že po dovozu a sestavení kostry plejtváka myšoka, si v jejích útrobách uspořádala Vlastenecká společnost pod vedením Friče a Náprstka velkolepou oslavu, spojenou se zpěvem, hodováním a vlasteneckými projevy. 

 

Mějte se a někdy zase za kulturou.

Bohouš Veverka